Cesta hvězd (2)

 Vypochodovaly jsme s Keiko odhodlaným krokem na ulici a zabočily vlevo vbok. Neušly jsme však ani pár stovek metrů po strmé asfaltce a došla nám pára. Dopolední slunce pražilo jako uprostřed léta a z povrchu lepkavé vozovky sálal rozžhavený dech. Připadalo mi, že mi nějaký démon pomazal podrážky pohorek ševcovským klihem. Gravitační síla mě stahovala zpátky do propasti. Slyšela jsem, jak mi skřípou kosti v kloubech, jako ráhna, otáčející se kolem kymácejícího stěžně páteře. Nic člověk nedostane zadarmo. Výstup z nitra sopky se podobal boji o překonání hradby příboje během plavby na otevřené moře.

„Co jsem komu udělala?“ zavyla jsem při pohledu na strmý svah, posetý řadovými domky a vilkami střední třídy. Na pečlivě posekaných trávnících čeřil vítr modré vlnky v plastikových bazénech. Vůně grilovaných klobás se vznášela nad zářivě červenými střechami, jako reklama na štěstí. Venku na ulici stála odkvetlá blondýna v plavkách a cákala vodu z hadice na svůj zbrusu nový Citroen Picasso, jehož stříbrná metalíza vrhala prasátka do sousedových oken. Za plotem se dvě děti přetahovaly o plastikový bagr s pohyblivou lžící. „To je moje,“ řvalo jedno. „Ne, ne. Moje,“ trvalo na svém druhé. Hromada ostatních hraček ležela nepovšimnuta na pískovišti. „Dej mi to,“ vřískaly děti. „Nedám.“

Zaryla jsem špičku své hole do chodníku a zatnula zuby. Bezdětná a bez domova. Prošvihla jsem poslední příležitost vysedět si hnízdo na předměstí. Po čem jen všechny ženy touží? Návštěva v salónu krásy. Myčka na nádobí a paní na žehlení. Na každou migrénu jiná nákupní terapie. Zdálo se mi, že také Keiko lapá po dechu. Nemohla odtrhnout oči od obrazu moderní rodinné idylky, dokud se neropliznul jako barevná fotografie na zmáčeném oběžníku realitní kanceláře.

„Všechno je to stejně na dluh,“ pohodila jsem hlavou. „Životní styl založenej na sobectví nutně vede k situaci, kdy společnost zdánlivě vydělává na tom, že si všichni navzájem něco dluží. Nikoho přitom nenapadne, co tím ztrácí?“

„Lidi si dneska neváží toho, co nepostrádají,“ vzdechla Keiko. „Zajímá je jenom co nemůžou mít. Alespoň takhle to funguje u nás v Japonsku. Ztrácíme čas neustálým soutěžením o čas.“

„Zaplaťpámbůh, že alespoň my nemáme kam spěchat,“ otřela jsem si zpocené čelo rukávem. „Cesty osudu jsou tak klikatý a zašmodrchaný. Kdo se dere dopředu, octne se vzadu. Kdo se bojí a zůstane stát na místě, toho cesta mine. A kdo by jí snad chtěl přeskočit, toho nejspíš podemele.“

„Ty věříš na osud?“

Stanuly jsme na okraji sopky. Město pod námi se potopilo pod hladinu rozptýleného smogu v předzvěsti očekávané apokalypsy.

„To není ani tak otázka víry,“ prolétlo mi hlavou. „Některý věci jsou předem daný. Jsme součástí přírody a podléháme určitým neměnným zákonům. Každej jsme nějak nastavenej.“

 „Pšššt.“ Keiko odšroubovala víčko z láhve Evianu a dlouze se napila. Sundala si červený plátěný klobouček a nalila si trochu vody na rozpálenou hlavu a vzadu na krk. Nato si klobouček narazila zpátky.

„Já taky věřím na osud, stejně jako doufám, že tahle cesta vede k cíli,“ dumavě přimhouřila šikmé oči. „Záleží jenom na mně, jestli budu následovat značky, abych se neztratila. Můžu se svobodně rozhodnout, kde se rozhodnu zastavit a které místo minu, s kým spojím svoje kroky a komu se vyhnu. Ale trasa je předem daná, jinak to nemůže být.  Nemůžeme dopředu vědět, co chceme, dokud to nezkusíme.“

Chvíli jsme se mlčky zadívaly do hlubin horského kotle, v němž se zrcadlila naše vybledlá minulost. Hluk města, zápach spáleného benzínu a neuspokojeného chtíče, záblesky falešných nadějí. Tam se točili lidé ve víru bez víry. Slova, z kterých se nekonečným omílaním vydrolil smysl, se jim stala svatou pravdou. Lisovaná celulósa, potištěná inkoustem, nahradila veškeré hodnoty. Říká se tomu pokrok. Dobu železnou vystřídala doba papírová. Bojiště zla s dobrem se zcvrklo do okénka podatelny. Místo zkřížených mečů vyplnily seškrtané formuláře. Guilotiny razítek navždy utnuly jakýkoli pokus o vzpouru. Nebude trvat dlouho a nastane doba čipů. Naučíme se stále dokola opakovat. Čipy. Čipy. Čipy.

Rozepnula jsem si větrovku a svlékla se do trička.

„Nevím, nevím,“ povzdechla jsem si s těžkým srdcem a symbolicky nad městem udělala kříž holí. „Až vylovíme všechny ryby v moři a vykácíme všechny lesy, začneme chroupat psí granule a kupovat kyslíkové láhve v obchodě, abychom měli co dejchat. To bude potom život.“

Projela jsem si vlasy rukou a nastavila tvář proti větru. Pohled do údolí mě omrzel. Naposledy jsem zamávala Le Puyské Madoně. Potom jsem se otočila a upřela zraky k novým horizontům.

Všechny mé chmurné myšlenky se rázem roztrhaly jako mraky ve větru. Boubelatá krajina přede mnou vydechovala vůni posečené trávy, kravského lejna a dozrávajících malin. Všude ticho. Bzukot poletujícího hmyzu. Nad hřebeny namodralých hor sršelo slunce. Podél úzké stezky z udusané hlíny se hrbily plané jabloně a divoké višně. Z jílovitých polí vyčuhovaly kameny. Zelenou tkaninu pastvin protkávaly trsy suchých travin a bodláčí a křovinaté remízky. „To je nádhera.“ V srdci jsem pocítila záchvěv horoucí něhy. Jako bych slyšela měkký tón matčina hlasu. „Modli se a jdi s důvěrou. Všechno se v dobré obrátí.“

„Hyjé.“ Udělala jsem krok, potom druhý a za chvíli pode mnou nohy poslušně klusaly jako kůň. V břiše mi začala dýmat kovářská výheň a po těle se mi rozlil klid. „Musím to všechno spálit,“ opakovala jsem si. „Nadbytečné tuky, negativní myšlenky, úzkost a pocit viny, veškeré jedy, co mi kdo naočkoval do duše. “

„Počkej na mě. Kam letíš?“ volala Keiko.

„Utíkám před stínem nejaký tlustý holky,“ ukázala jsem prstem za sebe na zem. „Přilepila se mi na paty.“

Zazvonil za mnou smích. „Uvidíš, že až se začne odpoledne klonit slunce, sama se natáhne a hnedka zhubne.“

Křehká postavička mé japonské společnice cupitala po zlatavém pruhu cesty a její hrbatá silueta za ní vlála jako špinavá vlečka. Chvílemi se zachytávala o trny akátů a klouzala po povrchu vysychajících louží. Fascinovaně jsem pozorovala ostré kontrasty stínohry, provázející naše kroky. Iluze světla dala ožít barvám a opticky oddělovala svět živých forem od podsvětí. Z nedalekého kopce zasvítily bílé spáry kamenného statku. Plechový kohout na střeše se líně otáčel ve větru. „Hý-Há!“ Hlas osla nás přivítal výsměšnou fanfárou v prázdné vesnici. „Kling. Klong.“ Odpověděl zvon z výklenku kostelní zvonice.

Komentáře

  1. poletucha napsal(a)

    Moc hezký a chytrý, dokonce snad moudrý čtení… Díky.

Napsat komentář