Cesta hvězd (1)

Cesta Hvězd je česky psaný román jinak anglicky píšící autorky Dominiky Dery. Zachycuje autentický prožitek z putování napříč Francií a Španělskem po 1600 km dlouhé trase známé jako Svatojakubská pouť. Klasická verze pouti „via podensis“ začíná ve francouzském Centrálním masívu, v Le Puy en Velay, odkud se autorka pěšky vydala 22. září 2007, aby na konci listopadu dorazila do Finisterre, takzvaný „konec světa“, ve španělské Galícii. Na skalnatém Pobřeží smrti pak ukončila pouť tím, že podle starého zvyku při západu slunce spálila své poutnické šaty. Důvodem její neobvyklé cesty bylo, jak jinak, hledání sama sebe a smyslu vlastního života. Po mnoha letech cestování mezi čtyřmi kontinenty se rozhodla odhodit svou minulost, aby krok po kroku znovu nalézala moudřejší pohled na život a s ním i svoje místo, svou osudovou cestu na tomto světě.

Dominika Dery, *1975 v Praze, je autorkou několika sbírek poesie v Ćeštině a dvou anglicky psaných románu. Její prvotinu o dětství prožitém za normalizace, The Twelve Little Cakes, vydalo nakladatelství Penguin v USA a kniha byla následovně přeložena do pěti světových jazyků.

ooo 

Vystoupala jsem ke Le Puyské katedrále a protlačila se dovnitř proti vycházejícímu proudu růžolících starců a stařen v křiklavých bermůdách a kloboučkách, které připomínaly jedovaté houby. Setmělou lodí se ozývalo cvakání fotoaparátů a šoupání nohou. Madona s dítětem, vykukujícím uprostřed sukně skrze otvor připomínající vagínu, se černala na oltáři, jako na pranýři. Každou chvíli se před ní někdo postavil a roztáhl ústa do nic neříkajícího úsměvu. Nastal záblesk a úsměv roztál. Chrámem se rozléhal zvuk mincí padajících do kasiček a nepříjemně nasální tón průvodkyně. Ta za mými zády sypala semletá historická data a jména přežvykujícím turistům. Prošla jsem dlouhou chodbou směrem k sakristii, kde visela cedulka: Obchod se suvenýry.

Kam se člověk podíval, stály sošky křesťanského modloslužebnictví, vyvedené v rozličných materiálech, velikostech i barvách, dokola olepené mastnými cenovkami. Dva tisíce let po Kristově smrti se chrámy, postavené na jeho počest, podobají duchovním samoobsluhám. „Potřebovala bych si opatřit Credentielle,“ obrátila jsem se na drobnou, prošedivělou pokladní. Měla jsem na mysli poutnický pas, do kterého je po cestě nutno sbírat razítka jako potvrzení o autenticitě putujícího.

„Deset Euro,“ ruka pokrytá jaternými skvrnami pleskla tenkou knížečkou o pult.

Trochu ve mně hrklo. V duchu jsem si přepočítala všechny svoje peníze a hlavou mi projela obava, jestli vyjdu až do konce. „Pěkně to začíná,“ skřípalo mi zlověstně v uších. Žádná charita se tedy nekoná. Každého poutníka je zapotřebí oškubat jako slepici, než dojde osvícení.

„Vezmu si taky tenhle malý olověný přívěšek s mušlí Saint Jacques.“ Vydat se na Svatojakubskou pouť bez ikonické mušle bych považovala za hřích. Vybrala jsem si nejskromnější model a vylovila hubenou peněženku. „Kolik stojí?“

„Deset Euro,“ cinkla kasa. „Bude to dohromady dvacet!“

Po zbytek odpoledne jsem bloumala po městě a pochmurně uvažovala o tom, co mě čeká. Nakoupila jsem si provijant a odnesla do ubytovny. Tam mě přivítala nerudná německá studentka s rudými beďary a nastavenou dlaní. Pracovala tam čtrnáct dní jako dobrovolná pohostinská.

„Třináct Euro bez snídaně, osmnáct se snídaní,“ zahrčela jako automat, když jsem ji podala dvaceti eurovku.

 „Co nabízíte?“ rozhlédla jsem se po kuchyni. Na polici stálo zvětralé Nescafé, krabice nejlevnějších sušenek, suchary a meruňková marmeláda. V prázdné lednici se chladilo mléko. „Raději bez snídaně, děkuju.“ Bylo mi trapné podívat se jí do lhostejných očí. „Můžete mi prosím vrátit sedm Euro?“

Z výrazu Němky jsem pochopila, že nemá cenu na nic se jí vyptávat. Na nástěnce u vchodu do ubytovny visely vybledlé letáky. Veškeré příručky týkající se pouti bylo nutno zakoupit. V mém pokoji nikdo nebyl, s kým bych se mohla podělit o své pochybnosti. Začalo se smrákat. Upnula jsem tedy svou naději k setkání poutníků a rychlým krokem zamířila k chrámovým výšinám.

„Vítej poutnice,“ kyprá dobrovolnice s odznakem svazu přátel poutníků mě pevně chytla kolem ramen a usadila na židli uvnitř nevlídné místnosti. Do kelímku mi nalila růžové víno, asi tak na půl prstu vysoko. Zazubila se na mě jako kobyla a spokojeně si odfrkla. „Tak to bychom měli.“ Na prstech spočítala ostatní účastníky. Celkem tři starší francouzské páry. Všichni na první pohled ostřílení poutníci. Všimla jsem si, že jedna z poutnic měla místo nohy kopyto. „Víc už jich dneska nepříjde, Marion,“ zahlaholila dobrovolnice na kolegyni. Ta opatrně sypala okoralé slané tyčinky na plastikový talíř. „Jenom co dorazí Jean Claude, můžeme začít.“

Představila jsem se ostatním a chvíli jsme spolu polohlasem vedli nic neříkající konverzaci na téma pouť. Byli bychom mohli zrovna tak hovořit o počasí a nebo o garderóbě známých osobností. Pouze stará paní s kopytem mě zaujala tvrzením, že s manželem prošli křížem krážem celou Evropu a výbavu si za sebou táhli ve vozíku speciélně sestrojeném pro tento účel. Po chvíli rozhovor sklouzl k otázce skandálního rozvodu Nicholase Sarkozyho.

„Zdravíčko!“ Do místnosti vrazil sportovně vyhlížející plešoun s hustým černým obočím a jal se všem drtit ruce. V těsném závěsu se za ním vkradl typický francouzský seladon s krátkýma nohama a ochlupením, prorůstajícím jako plevel za límečkem jeho košile. Oba muži se důležitě usadili vedle mě. Seladon v roli tajemného pozorovatele, plešoun v roli guru.

„Takže, co bys chtěla vědět?“ Poutnický guru nadmul hruď a zakoulel na mě očima. „Kam až se chystáš dojít?“

„Až na konec,“ polkla jsem. Nelíbil se mi způsob, jakým mi tykal. Byl jedním z lidí, kteří si osobují právo chovat se k druhým svrchu na základě vnějšího dojmu. Guru před sebou viděl mladou cizinku a tak mě automaticky považoval za naivní. Takových guru jsem v životě potkala řadu. Nakonec se z nich většinou vyklubali sexuální loudilové. Podvědomě jsem se od něj odtáhla.

„Oj! Až do Santiaga?“ vykřikl guru a vyměnil si dramatický pohled se seladonem. „Sama a takovou dálku. A máš ty vůbec ponětí do čeho se pouštíš?“ Jeho otázka mířila jakoby ke stropu a všichni ji sledovali očima. Zatrpklé rty dobrovolnic se stáhly do starostlivě nesouhlasného výrazu. Nepovažovala jsem za nutné odpovídat. Bylo mi jasné, že jsem vešla do špatných dveří.

„Víš, co to znamená ujít denně třicet kilometrů? Dva měsíce v kuse?“ Plešaté čelo se nakrabatilo. „Opuchnou ti nohy. Naskáčou puchýře. Ochromí tě svalová křeč. Nikdo ti nepomůže. Svatojakubská cesta je lemovaná kříži, holčičko. Tohle není žádná procházka po parku. To je boj na život a na smrt.“

„Ano, ano, přesně tak,“ přikyvovaly dobrovolnice. „Co když tě někdo znásilní?“ V kelímku mi zbývala poslední kapka vína, ale nikdo se neměl k tomu, aby mi dolil.

„Co znásilní!“ vyprskl guru. „To se dá snadno přežít. Ale co když někde zapadneš v horách? V Pyrenejích už bývá v říjnu sníh. Zmrzneš a nebo naopak dostaneš úpal. Vypiješ zkaženou vodu nebo tě kousne zmije. Těch je taky po cestě plno. A co teprve vzteklí psi! Ti jsou ze všeho nejhorší.“

„Jo, jo. Psi jsou největší nepřátele poutníka,“ přitakal manžel paní s kopytem.

„Já se psů nebojím,“ prohlásila jsem. Všimla jsem si, jak se seladon pase na mém rozčilení. „Mám dobrou hůl.“

„No, když myslíš,“ pousmál se zlověstně guru, jako někdo, kdo doma studuje osud v křišťálové kouli. „Já jsem tu od toho, abych tě varoval. Měj stále na paměti, že cesta k Bohu vede skrze očistec. Jak jednou vykročíš, není z ní návratu.“

Nastalo ticho. Připadala jsem si jako na lavici obvniněných u nějakého pekelného soudu. Na zdi sice visel krucifix a jedna z dobrovolnic v dlani promílala kuličky růžence. Ve vzduchu jakoby čpěla síra. „To se mi snad jenom zdá,“ podvědomě jsem se otřásla. Z plakátu přilepeného na vitríně se potutelně usmíval nový papež. Kruhy kolem jeho očí vypadaly magicky temné.

„Tak vám tedy pěkně děkuju za radu,“ zvedla jsem se k odchodu a couvala zády ke dveřím. Seladon i guru se také vztyčili a spolu s dobrovolnicemi se ke mně přibližovali v kruhu. Jejich ústa se usmívala a ze rtů jim kapala standartní přání šťastné cesty. Jasně jsem ale cítíla, že mi ani jeden nic dobrého nepřejí.

Venku jsem nabrala chladný večerní vzduch do plic a jako opilá doklopýtala k opuštěnému schodišti, vedoucímu k chrámu. Když jsem se ujistila, že za mnou nikdo nejde, sedla jsem si na schody a snažila se trochu usebrat z leknutí. Představa vyjících psů, kteří se sápou na osamělé poutníky, a jedovatách hadů v trávě, vážně nalomila moje odhodlání vydat se na pouť. Nad hlavou mi bzučela lampa a kolem ní tančil roj mušek. Měsíc se usadil na komíně gotického kláštera a hvězdy pomrkávaly mezi příkrými štíty kamenných domů. „Nenech se nikým zviklat.“ Zdálo se mi, že mě jeden z kosmických paprsků pohladil po duši. „Jdi do kostela a ze srdce si zazpívej. Naslouchej svému hlasu. Však on už tě dovede k prameni víry.“

Vstala jsem a vyšla nahoru po schodech. Masívní dřevěné dveře byly pootevřené. Vstoupila jsem do ztichlého chrámu, kde jenom mihotající svíce na stojanu ozařovaly sešeřelý prostor. Nebylo tu ani živáčka. Sloupy, jako kmeny stromů, se pnuly k vysoké klenbě. Světci moudře kynuli z výklenků. Kamenné dlaždice vydechovaly chlad a jemná vůně myrhy se vznášela nad lavicemi. Duše chrámu se unaveně očišťovala od nekalých energií rušného dne. Poklekla jsem před černou madonou a politovala její klubající se děťátko.

„Co asi všechno tady musíš vydržet, maličký?“ V duchu jsem ho pohladila po hlavičce. „Dneska se lidé chodí dívat na umění jako se chodí do ZOO. Civí s otevřenou pusou, nechápou na co. Jejich umrtvená přirozenost lhostejně zívá při pohledu na božskou krásu. Až se mi z toho skoro chce plakat.“

Na druhé straně chrámové lodi se ozvaly těžké kroky a chrastění klíčů ve svazku.

„Zavíráme,“ zavrčel starý kostelník.

Napsat komentář