Černí proti bílým

Protiklady, které se přitahují.
Protiklady které se odpuzují.
Proti zápory a spory, naproti a vstříct, 
to když si všichni navzájem a svorně nabíháme pěstmi do žaludků.

Pokání a slzy opilců se potom koulí po napuchlých tvářích.
Ráno raníčko a flaška piva na kuchyňském stole, 
mouchy bzučí o poblité míse.
Promiňte, já nechtěl jsem být morbidní…
Však od určité doby vnímám obnaženou pravdu 
poražených figurek.

A přitom, jak jsme si to všechno dobře předem promysleli…
Kalkulace na zlodějských prstech.
Ale jak teď jenom navždy spolykat a strávit dusledky…?
Ptáte se, o čem to mluvím? 
O mlčení a hořkosti, která se rozlila po pivních táccích.
Zamlklý a zaskočený chytrolín, čumí do karet, když zrovna přišel o
partii.
Kolik že jsme jenom ušli metrů od poslední mety?
Kolik metrů od Plzně a kolik mílí do Krušovic?

Figurky, figurky, jedna jako druhá, jedna jako každá jiná.
Tu máš na lásku, tu máš na zpropitné a ještě ti zbyde od cesty.
Neboj se brácho, my jsme tady všichni spolu levně vyrostli, 
za míň, než za pár švestek.
My si ani sami sebe nevážíme.
O čem to zas mluvím?
O rozplizlé hrdosti, co brečí děvkám v oku na zpocených
punčocháčích.
O blechách co pohrdají kůží toulavého čokla.
O lásce, co nestála by ani za řeč.
O svobodě, která žlukla, když jsme si ji namazali na chleba.

Černí a bílí, praví nebo leví? 
Zkus si vypíchnout oko v zrcadle, brácho!
Na koho si plivnout? 
Dnes už se nám nesbíhají sliny ani na svatební žranici.
Pro koho se trápit?
Darmo jsme se, darmo bičovali, 
darmo prstem na sebe si ukazovali.
Darmo za volantem svého sebevědomí z druhé ruky
 spěli k novým křižovatkám.
Darmo jsme se křižovali, nadarmo se zaříkali.
Nadarmo nám naše srdce ustavičně bila v hrudích.
Černá je bílá a bílá je černá 
a naše schopnost vnímání příliš zkresluje a vyhraňuje
 co spolu souvisí a co se prolíná.

To je to království, o kterém jsem mluvil.
Sem se ani čerti neodváží vetřít,
 všechno je tu mrtvé jako popel.
Ještě se tu sem tam někdo kroutí v rozbahněné louži,
ještě pijavice zkouší vysát zmraženou a vystrašenou krev, 
dědictví po otcích.
Hlavy se zvedají, ale pěsti měknou.
Dneska už dávno nikdo nevěří na pěsti.
Dneska už nikdo nevěří a nechce slyšet hlasy vnitřních vin.
Zacpává si uši a chroupá zplesnivělé suchary omletých frází.
A já to chápu, já to chápu.

Všechno se stále mění,
ale všechno zároveň ustavičně zůstává stejné.
Černá je bílá a bílá je černá,
a prohra je vítězství, přestože vítězství je zároveň rozpad.
A každý, kdo vystoupí o schod výš,
zároveň ztratí jednu příčku nazpět.
Každý, kdo klesá a ten, kdo nepřestává hledat,
zároveň nachází a vzlétá.

Šach!
Král, který selhal,padl z trůnu.
Jeho rošáda se vyjevila jako zbytečná námaha.
Jeho roucho z barevného papíru se rozmočilo v dešti.
Mat!
Královna se směje a dupe v loužích.
Divadelní šminky se jí rozmazaly po napuchlých tvářích.
Bílí a černí, černí a bílí.
Nikdo nevyhrál.
Foukl vítr a odvál chmýří odkvetlého bodláčí.

O čem to zas mluvím?
Inu, to je už úděl básníka,
že jeho slova bláznovi se řinou z úst.
A to je úděl jasnovidce,
Že se jeho vize rozplývají v mlze lidkých myslí!

Napsat komentář