Čas. (Na večeři?)

Večeře stydla na talířích.
A našemu líbání
se vysmíval čas.
(Lásko,
lásko,
je tolik hodin!
Prosím,
prosím,
já přišla 
přece
JEN
na večeři!)

Ty jsi však stejně,
(jako vždycky)
po svým,
(co je po tvým,
je vždycky víc
než skvělý)
jel to svý.
Dál.

A kecům o čase,
jsi se smál.
(Tak ty máš lásko hlad?!)
Loktem jsi odklidil
na zem
z prostřenýho stolu.
Zlomil mě napůl
a moje ruce
(jako Kristův kříž)
jsi pevným stiskem
(hřeby prstů)
pod ostrý hrany stolu
přikoval.
Pak jsi mě sevřel
jako polní kytku
v pase.
A do týla
jsi mi
(bodem varu)
zašeptal.
(Tak jo, lásko.
Můžeme jíst.
Tak já to rád.
A už se ani nekřižuj.
Čas na to není.
Modlit se smíš.
Jsme oba hladoví
a budem se tak brát!)

A mezi svými prsty
(jako na vidlici)
jsi z mýho týla
prameny vlasů
do úst bral.
Než jsi svůj nůž
do mne,
do druhý půlky
rozlomený,
(jak jinak
než zase po svým)
do mne vložil.
Krájel jsi dál
a ledový mramor
tvýho stolu
srážel v mým čele
krve var.

V sténání stolu
jsi neslyšel
mý ano.
(Ano, ano lásko,
hladovím!
Tak domiluj…)

Nezbylo nic.
Bestie čas.
věčně hladová
po svým,
si večeří
dál.
Co kdo dá.

Napsat komentář