Budeme se scházet?

  

Posadila se.
Objala rukama horkej hrnek.
Nesmyslně ho tiskne k sobě.
„Budeme se scházet?“ vidí před sebou jeho mírný oči, jeho otázku…
Podívala se z okna.
Holý větve stromů se zhouply ve větru.
 Do hajzlu, jakto, že jsme se tenkrát minuli?
Každej večer si psávali dlouhý dopisy, mluvili spolu na dálku, chyběli si, hádali se, poznávali se.
Ráno ve třídě si popsaný sešity jen tak mimoděk hodili na lavici a do konce vyučování o sebe nezavadili pohledem.
A pak si zase – každej sám doma – celý odpoledne do těch sešitů zuřivě vyčítali:
„Ani ses na mě nepodívala!!“
„Byls protivnej, na to se dívat nemusím!“

Nedávno brala ty sešity do rukou.
Blízkost teplejch letních nocí před maturitou.
Přátelé?
Spojenci?
Spiklenci?
Milenci, který k sobě nejdou blíž než na dýlku školní lavice.

Budeme se scházet?

Tenkrát to nešlo. Jak by před třídou vypadali.
Společný dopisy, vroucí, legrační, smutný, naléhavý, hluboký, ironický, plný obav
i propletený souzněním on zmačkal do koše, ona mrskla na dno skříně.
Zmizeli si.

Vzpomínky jí vířej hlavou jako sovy ve věži v Harry Potterovi,
pomalu napadávaj do těch správnejch šuplíků a řaděj se tam,
pak teprve bude možný se jich dotknout a číst z nich ty slova,
který zatím její hlava ani srdce nemaj.
Zatím tam jsou jen zvuky a vůně,
stříkance od vln u majáku,
a vůně hot whiskey u krbu,
dlouhá chodba u něj v práci, kde jí dává pusu na tvář
„tady jen takhle“ šeptne jí do ucha
„tyhle hnusný zdvořilostní pusy si nech!“ zasyčí ona na oplátku.
Spěchaj spolu zasněženým lesem, z ledovýho potoka loví kamínek,
jen na chvíli pustí její dlaň, kristepane, vůbec netušila, že to jde, takhle si s někým padnout.
To vlákno, který bylo mezi nimi napnutý už 30 let, je pořád stejně pevný.
Udejchaný se opíraj o nejvyšší strom –  usmívaj se, jeden na druhýho i každej sám v sobě..
A jeho hlava zoufale opřená o její rameno
a pak pohled na řeku přes sklo kavárny, kde upíjí čaj a čeká na něj, až dokončí jednání, je jí zima, taková ta vevnitř.

Budeme se scházet?

Že on by nebyl celej, to věděla dopředu.
A ona měla na výběr.
Prostě zkusit, jestli to jde taky bejt přeťatá napůl.
Tak moc se známe, mluvíme spolu i teď po letech beze slov.
Může si vůbec dovolit milovat někoho, kdo má závazky jinde?

Zvedla se od stolu a hrnek vztekle vychrstla.

Její tělo je moudřejší než ona. Poskytlo jí horečky a uložilo ji do nečinnosti.
Nemůže nic dělat. Stejně nemůže nic dělat. Potácí se, blouzní, zpátky padá do polštářů,
voněj touhou. Možná bych se měla učesat, opře se loktem o postel.

 Takhle to vždycky chtěla, aby jí vedle mužskýho bylo.
Oba zvyklý zařídit, oba zvyklý cestovat, nikdo není nervozní, vyjevenej, náladovej.
Temperament i spočinutí,
vášeň i něha,
kořeny i křídla.
Ne jako ty, co si stojej tváří v tvář a viděj před sebou jen toho druhýho,
zakrejvaj si skoro celej obzor a přesto jsou si daleko.
Byli dva, kde jeden stojí těsně před druhým, objímaj se, jsou si úplně blízko, ale přitom oba viděj
i všechno kolem.
Oba koukaj stejným směrem, přemejšlej stejným směrem.
Jako když na nečitelnej text přiložíš šifrovací mřížku.
Doklapne to a najednou je všechno jednoduchý.
Poprvé byla čitelná.
Proboha, nechce pomyslet, možná celý ty roky hledala pořád jenom jeho.

Vylítla z postele.
Vždyť není první, komu tahle situace přišla do cesty.
Vzpomněla si na dávnýho známýho a namačkala na telefonu číslo:
„Promiň, potřebovala jsem se jen zeptat…
Jaks to tenkrát dělal – půlit se celej život mezi dvě ženy?
Bylo to hrozný celou dobu nebo jen na začátku?“
Mluví s ní pomalu, vzpomíná, poslouchá ji, na co se ptá.
Jako lékař, co si sedne s pacientkou před snímky a trpělivě, pravdivě jí ukazuje, co na nich je a kam až může nemoc postoupit.
Mluvěj spolu dlouho.
On se noří do vzpomínek, jak to bývalo nádherný, hluboký, ty ukradený chvíle…
„Sakra a co ona? Ta, co tě měla jen den, dva v tejdnu?“ skáče mu do řeči.
„No, první dva, tři roky když jsem odcházel, pokaždý plakala. Ale pak…pak jsme se nějak naučili neplakat.“
„To jste se nenaučili neplakat,“ hlesne sarkasticky, „to se plakalo, až když jsi zavřel dveře.“
„Dobře, nádherný…tak proč jsi teda o to nádherný nebojoval?“
„Měj rozum, to jsem přece tý první nemohl udělat.“
„Nemoh‘?“ vyštěkne na něj, „Nemoh‘?!? Nemoh‘ jsi jednou říct, že odcházíš k jiný ženě??
Vždyť tý druhý jsi to, kurva, říkal celý ty roky dvakrát tejdně!!,“ křičí na něj do sluchátka.
„Jenže to bylo něco jinýho…“
„Jak jinýho!?! To jako myslíš, že ztratit muže stokrát je snadnější než ho ztratit jednou?!?
Že ženskou, která pětkrát potratí, to bolí míň než tu, co potratí jen jednou?!?
Že je někdo míň mrtvej jen proto, že ho doktor předem varoval, aby si nedělal žádný velký naděje?!?“ chraptí přes slzy.
Prý má o ni strach. Slyší ho, jak říká, ať se netrápí a pak ještě nějaký slova, neví už který..
Na rozloučenou se oba smějou do telefonu, přes slzy, hořce.

Budeme se scházet?

Znovu naléhá jeho hlas v její hlavě.

Není nejhorší, že člověk by nedostával všechno, co by měl –
ten horší průser je, že nemůžeš dávat všechno, co chceš.
Jela by jen v nouzovým režimu.
Nebyla by to ona.
Bez emocí, jen vlastní posmrtná maska.
Jak vyhlášenej kuchař, kterej musí s gulášem skončit u osmahnutý cibule,
jak dirigent, co před symfonií poslal domů všechny, co seděj vlevo od něj,
jak básník, co má jen půl abecedy,
je to jako milovat se, ale dávat pozor,
vlastně by si kazila pověst,
byla by pak cynická, zamlklá, banální,
zavřená jak ústřice.

Jako když stojíš nad dítětěm, co má horečku, ale nemůžeš mu pomoct.
Chybělo by tam to před a to po. Chyběla by kontinuita.

Prosí spánek, ať jí otevře tu sladkou, měkkou náruč.
Místo toho spánek nad ní stojí, ruce zřížené na prsou a upřeně na ni zírá.

Je vzhůru stokrát víc.

Opře si čelo o chladný sklo okna, vítr venku se ztišil, začalo sněžit, vločky se snášej kuželem světla pod lampou.
Nikdy by ji neviděl šťastnou a klidnou zároveň.
Vždycky by v jejích očích, který mu uměly říct, jak moc ho miluje, byla pavučina paniky, za kolik hodin znovu odejde.
Nikdy by se nemohla postarat o jeho rodiče, když by byl pryč.
Nikdy by se s ním nemohla radovat z ničeho, co by si pořídili domů.
Nikdy by nemohli jít v létě na houby, pak je dlouhý dny sušit a pak je celou zimu, kdy je napadne, pomalu vařit a užírat…
Nemohli by si dávat ten řetízek dnů, který se navlíkaj jeden za druhým jako korálky, některý temný, jiný světlý, ale teprve na jedný šňůrce se změněj v drahej šperk.

On by pro ni udělal všechno, co by mohl.
Ale ona by nesměla udělat ani to, co by chtěla.

Pochopila, že má hodnotu jen celá.
Udělalo se jí smutno v krku.
Zvedla hlavu.

Prošla kolem knihovny a prsty zavadila o hřbet knihy.
Knihy, v který objevila tu strašnou větu:
Láska, která nemá budoucnost, nemá ani přítomnost.

Budeme se scházet?

Nemůže bejt napůl.
Fakt se snažila.

Už to nejde. Je pozdě.

Budeme si scházet.

Komentáře

  1. Jakub P. Malý napsal(a)

    moc hezké…problém trochu je, aby si (popřípadě jak by si) tohle všechno uvědomila bez předchozí zkušenosti…ale moc hezké:)

Napsat komentář