,,Řekla jenom: vítám tě,“ zašeptal a po tváři se mu skutálela slza, ,,ty vole, vítám tě… A obejmula mě.“
Hrabu se lžičkou v logru. Nic nevěštím, nic nepředvídám, jenom ho hrnu sem a tam. Jsem v rozpacích, že vidím chlapa brečet. Pálí mě žáha ze všech těch kafí. Pálí mě dlaně. Chtěla bych ho pohladit. Ale bojím se, že cukne. Ale štítím se jeho mastnejch vlasů. Ale převrhnu hrnek, blekotám, že jsem nešika, štrachám po kapsách, jestli nenajdu kapesník, kterej tam, vim zaručeně, nemám. Chytne mě za ruku a ukončí moji nesmyslnou činnost.
,,Ty vole, chápeš to?“ zadívá se na mě naléhavě a prosebně.
Nevadí mi, že mě oslovuje ,,ty vole“, vždycky mi tak řikal. Možná si ani přesně nepamatuje, jak se jmenuju. Konečky prstů má úplně ledový. S mokrejme tvářema nedělá nic. Z jeho dechu cejtím asi rum.
,,Jo, chápu to,“ odpovim a fakt si myslim, že to chápu.
,,Hovno,“ vyštěkne a rozhlídne se kolem, ,,lidi jako ty chápou leda tak hovno.“
Cloumá s ním vztek, bezradnost, nenávist. Ale za ruce se držíme pořád. Přemejšlim, co si mám představit pod pojmem ,,lidi jako ty“. Nevim, proč, ale palcem přejíždim po jeho ukazováčku. Vnímám každou vrásku, ztvrdlou kůži, záděru, okousanej nehet. Prohlížim si ušmudlanej lem rukávu jeho kostkovaný košile, zpola utrženou kapsičku, přepnutý knoflíky. Do obličeje mu nepohlídnu.
,,Tebe to, ty vole, nezajímá,“ hučí on, ,,máš křesla s pitomejma přehozama, telku, nějaký debilní záclonky – to je tvůj svět, vole…“
Možná, že do výčtu zařadí ještě lampu, vyšívanej obraz po babičce a opelichanej koberec. Přemůžu se a pohladim ho po vlasech. Neni mi to odporný, vlasy má kupodivu heboučký a příjemný na dotek. A neucukne.
,,To je máma,“ zvážní a pokývá hlavou, ,,tohle je máma…“
Teď se chce brečet pro změnu mě. Vůbec si neumim srovnat, proč jsme se zrovna my dva potkali, proč mi ryje do starých jizev, proč ho mám svym způsobem ráda. Kdo mu dal na tohle všechno právo?
,,Jen máma ti řekne: vítám tě , a obejme tě,“ volnou rukou, kterou mu nesvírám, si utře nos, ,,když se vrátíš z krimu.“
,,Máš úžasnou mámu,“ zaskřehotám, hlas mi nějak přeskočil, zradil mě.
,,Ty vole, chápeš to?“
Poprvé na mě zazvonil omylem. Opilej, ani nevěděl, kde je. Blekotal, že má asi zlomenou klíční kost, že upadnul cestou z hospody, že by strašně moc chtěl domů, že strašně moc nemůže. Byla jsem v šoku, pořád dokola jsem opakovala,že musíme zavolat doktora. Taky měl šíleně potlučenej obličej, krev kapala na práh mého domu, na rohožku, na kliku dveří, o který se opíral.
,,Bude to dobrý, dobrý, dobrý, dobrý to bude,“ přesvědčoval mě, ,,ty vole, potřebuju jenom ňáký dobrý kafe.“
Nevim, proč jsem ho nevyhodila, proč jsem nezabouchla, proč jsem mu utírala rány mokrou utěrkou. Pili jsme kafe na schodech před domem. Sluníčko pražilo, bylo krátce po poledni. Blábolil, že ho nikdo nechápe. Konverzoval s mýma kopretinama, (,,Dobrý den, dámy, vám to ale dneska sluší, nevinnost sama, absolutní krása, jednoduchá nezkurvená krása. Až se zmátořím, smím vás vyzvat k tanci?“), řekl mi, že jeho tatínek zemřel na rakovinu a on, že ho na pohřbu viděl vznášet se nad oltářem. A že mu kynul pravicí. Seděli jsem na těch schodech neuvěřitelný tři hodiny. Když odcházel, strčila jsem mu za levý ucho kopretinu. Od tý doby se sem zatoulá tak jednou týdně. Vařím mu kafe a utírám mu rány.
,,Ty vole,“ popotáhne, ,,tohle řekla moje máma! Tenkrát… Ale víš, co mi řekla včera?“
Pokrčím ramenama. Jasně, že nevim. Vstanu, odnesu hrnky do dřezu, přinášim lahev vody a dvě sklenice. On má hlavu v dlaních, ani nepozvedne oči, když se vrátim. Mlčí. Z podivnýho ticha mezi náma mi naskakuje husí kůže. Rovnám ubrus na stolku, rovnám sklenice přesně vedle sebe a zase odcházim. Vysypat popelník.
Zvedne se a přijde za mnou do kuchyně. Stojí mi za zády. Chytá mne kolem ramen, otáčí si mne čelem k sobě. Nevim, jestli mě chce uhodit nebo políbit. V nohách cítim slabost. Vzpomenu si, jak jsme spolu byli kupovat nový boty a on ani nevěděl, jaký má číslo. Mimořádně nebyl opilej, ale na okolí tak stejně působil. Vykládal prodavačce, že já jsem jeho anděl a víla, ale sex, že se mnou mít nechce, protože by se tím rozbilo to posvátný a krásný mezi náma. A prodavačka se při těch slovech červenala. Což ho povzbudilo a dodal: ,,I když ve snech jí šukám noc co noc jako ďábel!“ A potom jsme šli v parku kolem kašny a on mě upozornil na malou duhu (dužku nebo dušku?), co se třpytila v odlescích vody a ukradnul pro mě tři růže a zašeptal mi do ucha: ,,Nikdy ti nechci ublížit, jsi hrozně křehká.“
,,Au,“ ucuknu jeho sevření. Povolí stisk rukou a položí si hlavu na moje rameno.
,,Moje máma včera řekla,“ cítím, jak se třese pláčem, ,,no, asi měla proč – přišel jsem na šrot, rozbil lustr, poblil chodbu, rozštípal stolek…- ona řekla, že už na to nemá sílu.“
Hladim mu ramena. Jsem v rozpacích, že mám v náruči brečícího chlapa.
,,Už má taky svůj věk,“ vysvětluju nesmyslně, ,,a ty ji ustavičně trápíš, ničíš…“
,,A sebe ne? Sebe, do prdele ne?“
Myslim na to, že bych nechtěla bejt jeho mámou ani kdybych byla o čtyřicet let mladší než ona. To vlastně, sakra, jsem. Myslim na to, že bych nikdy nechtěla bejt jeho mámou. Na to, že i on musel bejt kdysi roztomilej hošíček v teplácích s laclem. Hošíček, do kterýho vkládali rodiče všechny svoje naděje, kterej tak brzičko udělal svoje první krůčky a tak šikovně zatloukal hřebíky už jako prcek. Z toho něco vyroste! Myslim na to, že je dodneška svym způsobem roztomilej. Nevim, kdo mu dal na tohle všechno právo!
Klekne si na zem a obejme mě kolem kolen. Uvědomim si, že přede mnou v životě žádný chlapi neklečeli. Ani ti, kteří se mnou chtěli sex, ani ti, kteří mě šukali ve snech jako ďáblové, ani ti, kteří doopravdy… Chápu to? Kolena mi mačká pevně a drmolí do země:
,,Moje máma, kurva, nemá sílu. A kdo jí potom má mít? Kdo jinej než moje máma? Máma, která mě vítala, objímala, dala mi život, jméno..“
Vyvlíknu se mu a sedám si na zem. Žmoulám jeho ošuntělou košili, po tvářích se mi hrnou slzy. Nevěřícně si mě prohlíží. Pak mi je otírá jazykem. Cítim z něj asi rum a asi strach. Nikdy jsem nemyslela, že až poprvé okusí něco ze mě, budu chutnat slaně. Nikdy jsem nemyslela, že i on mě bude někdy otírat rány.
,,Nevěděl jsem, že andělové a víly taky bulej.“
,,Nevěděl jsi, že mámy nemusej unýst úplně všechno a věčně?“
Hořce se usmál. Sklonil hlavu níž, vyhrnul mi triko a začal mi sát pravou bradavku. Kupodivu to bylo příjemný. Necukla jsem. (Proč ho mám svym způsobem ráda?) Moje tělo ho vítalo, objímalo, hrnuli jsme se po podlaze sem a tam, nechápala jsem to, bylo to dobrý, dobrý, dobrý! Ty vole, ďábel!
Ten den jsme se viděli naposledy. Nikdy už se ke mně nezatoulal. Něco mezi náma se rozbilo.
Lidi nemusej unýst úplně všechno.
Povídka je skvělá… takové “syrové” a naturalistické čtení…
Naprosto úžasné psaní..dostalo mě.. tak si představuju opravdovou povídku..Nebylo by ještě něco z autorčiny dílny? Bylo to krásně opravdové, nic vyumělkovaného, čisté, dojemné, skvěle se četlo, dííky.