Mosty

Odnepaměti zamotávají hlavu všem převozníkům, byť za to samy ani nemohou. Dalo by se připustit, že jsou jen pro zlost, když vyrostou u jejich živností – přívozů. Jak se má potom chudák převozník uživit? Je přece mnohem pohodlnější, snazší i rychlejší přeběhnout po asfaltové mostovce než stát frontu na člun, na němž to s vámi proklatě i neustále houpe. Mačkáte se a ani nedovedete dopředu odhadnout, jestli na vzdálenějším molu vystoupíte suchou nohou.

   Na mostech se nepotkávají jen kolony aut, ale nezřídka i štěstí s rozumem. Jako v pohádkách. Jdou proti sobě, drcnou do sebe jakoby neúmyslně ramenem, zachytí se lokty – a ani jeden nechce ustoupit. Štěstí však mívá na  své straně mnohem více příznivců i ctitelů.

   Padací mosty se honosí také svým privilegiem, musí se vztyčit a stát vzpřímeně jako svíčka, třebaže za pomoci řetězů, aby zatarasily nepřátelům bránu.

   Přemostění, ať už jsou jakékoliv, nelze jinak než je pořádně zakotvit, o to jde především.  Budeme-li přemýšlet ještě chvíli dál a neustrneme-li se na místě, může se nám přihodit, že spatříme, jak se dva mosty z ničeho nic potkají. Možná spolu poklábosí o stržích, propastech i nejdivočejších proláklinách, jež jsou pro ně živnou půdou. Ale vykládejte cokoliv o mostech milencům a sebevrahům! Nemá to pražádnou cenu. Ani nezpozorují, zda se nad nimi klene po bouřce most z duhy či zda lávka z lián je dostatečně pevně uvázána v korunách stromů. Určitě to pocítíme na vlastní kůži, až mosty nebudou existovat. Na cestách k sobě.

Napsat komentář