Krasoprd | Krůtí brko

Má milá Blaženko,

to není fér, ne to není ani trochu spravedlivé. Žiju, jsem, dýchám, ráno, nebo spíš v poledne se probudím, snažím se být na živu jak to jenom jde, rozdýchávám tělo, zvedám hrudní koš, nahoru a dolů, hýbu všelijak tělem, ohýbám prsty na rukou, kroutím hlavou sem tam, pomalu otvírám oči, hýbu očima, vstávám, pomalu rozvážně, docela to jde, jsem zase tady, jako každý den, jako tolik dnů před tím, jako celý dosavadní život. Jdu pomalu k oknu a kouknu se ven. Krucinál, žádná změna, nic nového, nic co by mně nějak překvapilo.

Za okny rachotí tramvaje a smradlavá auta a po ulicích chodí pošťačky co roznášejí složenky a upomínky. Pustím si tu zatracenou bednu, ani z ní už nesundávám tu háčkovanou dečku, co jí tam s takovou láskou dávala moje nebožka a stačí ty zvuky, ten nepřetržitej proud nesmyslů, lží a keců, jako když zvednete poklop od žumpy, ty kecy maj jedinou duchovní sílu, že se dokážou proměnit ve smrad, který mi zaplní celej kvartýr, je všude a nejde už ani vyvětrat. Je všude. Smrad. Vůně naší slavné postindustriální civilizace.

Rouhám se, rouhám, já to vím, buď rád ty starej vole, že seš ještě na živu, ale Blaženko, chce se mi zvolat, já se z té zatuchlé reality, z toho bahna ničím neomezené hlouposti snad jednou a dost brzy, možná zítra, jestli né už dneska, v tom lepším případě dočista zcvoknu, protože v tom horším, se nechám přejet tramvají nebo si koupím jed na krysy a namíchám si ho do nějký tý hnusný limonády, co zabíjí sama o sobě a nebo půjdu do nějakýho toho supermarketu a nevezmu si sebou buzolu, a tak tam budu bloudit mezi těma regálama, který jsou plný toho neužitečnýho balastu, až se docela úplně vysílím, a tím vysílením padnu mezi ty kečupy a sójový omáčky a bude dočista po mně.

No nic, může být a určitě bude i hůř, jenom nepanikařit, člověk to uvondání nesmí dát najevo, to je váš okamžitej konec, pěkně dělejte, že jste docela v pohodě, nemusíte se za každou cenu usmívat, na to nikdo ani nečeká, taky si všimněte, že ani ty mladý co jim dneska leží svět u nohou, se taky neusmívaj, spíš se tvářej jen tak, docela neutrálně a i když, podle toho jejich extra nóbl značkovýho oblečení a těch kravatiček a nablízkanejch botiček a černejch kufříků, co maj vypadat, že si v nich nesou celou výplatu a nebo nějaký důležitý akta, jó, má milá akta, smlouvy, tajný spisy, se může zdát, že k tomu výrazu ve tváři, mají nějaké objektivní důvody. Snad mají, snad je to jenom taková profesionální vizáž, nicméně, co si budeme namlouvat, tvářej se většinou jako idioti. Prý jsou to povětšinou ekonomové, magisterští ekonomové, ekonomové a vesměs manažeři anebo právníci. Dneska je každej manažer anebo advokát.

V určitou hodinu jsou jich doslova plné ulice, jsou rozlezlí všude, pobíhají sem a tam jako mravenci, v poledne sedávají v kavárnách a mají před sebou ty mrňavý počítače, pracují a pracují a pracují a pijí při tom kávu a sem tam si jí bryndají do těch svejch notebooků a to pak vyskakují jako když je uštkne zmije a rychle tu kávu z těch kláves vylévají, protože by se ty klávesy slepily a venkoncem by byli bez možnosti pracovat a chatovat a facebookovat, byli by z nich najednou mrzáci, prostě byli by v hajzlu.

Chvíli mi trvalo, no chvíli, několik let, než jsem si na tyhle lidi, tenhle zvláštní druh lidí zvyknul. Patří holt k tomuhle městu stejně jako ty všude se deroucí nablejskaný auta, ty obří svalnatý bouráky, co se tváří jako že nesmrděj a je fakt, že nesmrděj, ale o to je to horší, protože se tak jenom tváří. No jo, takový tichý nesmradlaví zabijáci.

Je to krása, ty zahrádky před každou hospůdkou, před každou kavárnou, ratanový křesílka, slunečníčky, lucerničky, truhíky s kytičkama, sedíte pod modrošedym nebem a dýcháte svěží večerní vzduch a když je nejhůř, když se začnete lehce dusit, máte sebou kyslíkovou bombu a takové ty decentní umělohmotné hadičky vám ten lahodný kyslík vhánějí rovnou do nosu a vedle vás u stolku, sedí dva krásný mladý lidi, zjevně ještě dýchaj jen tak pomocí svých svalů a neatrofovaných průdušinek, cpou do sebe polívku ze žraločích ploutví, protože jak se praví, je to dobrý na potenci a potenci ty mladí lidé zjevně potřebují a přitom se snaží tomu vietnamskému pinglovi, co se tváří jako Číňan, vysvětlit, že vzhledem k tomu, že včera hned po partičce tenisu šli kalit do nějakýho mexickýho klubu a mezi několika mnoha rumbama a vášnivejma tangama vychlastali flašku tequily a nakonec skončili v dojížďárně na Jiřáku, kde se dorazili flaškou pětiletýho wizoura a teď by si s dovolením rádi nechali poradit, co s tou hroznou kocovinou počít, prostě hele ty žlutej kluku, chce to nějkýho vyprošťováka a ten hodný chlapec se stíhá jenom blbě usmívat, protože nerozumí ani slovo a nakonec jim přinese dvě velký sklenice piva, čímž učinil to nejrozumnější, co mohl v dané situaci udělat a co by v dané situaci učinil snad každý svědomitý číšník světa.

Po žraločí polívce a po několika doušcích piva, je jasné, že nastal bod zlomu, s návratem potence se vrací i zdravý apetit, hele doktore, nedáme si na půl pečenou kachničku, to chce, doktore, kachničku, jako že kachnička je to jediný, co nám v tuhle pokročilou hodinu může spravit náladu a doktor se podívá na zápěstí a jak kouká, tak tam nic nevidí, kurva kde mám ty rolexky a opravdu je nemá a doktor má po náladě, protože si nemůže vzpomenout, kdy je měl naposledy, jako že kurva, ještě u těch mexikánů jsem je tutově měl, to vim sakra docela na jisto, no jo, i když zas tak úplně na jisto to neni a nikdy nebude.

Tequila je prostě svinstvo a ty děvky, co se tam na nás lepily, do hajzlu, a to ten barman tvrdil, že ta jedna neni holka, ale nějakej kluk, co se tak jenom tváří a voblíká jako ženská a hele, doktore, vždyť ten kluk měl docela tutově kozy, to musim vědět, sakra, vždyť sem jí na ně šahal, no i když, kurva ta tequila je fakt sajrajt a kdo ví, jestli jsem ty rolexky vůbec měl na ruce…., nicméně poslední slova zanikla v houkání policajtský sirény, řítící se někam dolů k Míráku, a tak jsem se nedozvěděl, jak to s těma hodinkami skutečně dopadlo. V bombě mi už začal docházet kyslík, a tak jsem zamával na toho vietnamského Číňana a v klidu zaplatil jednu kávu a vodu bez bublinek.

Jojo, má milá, co jsme si holt nadrobili, to si taky musíme sníst. Mohlo to být horší, ale taky o hodně lepší.

Moc Vás zdravím a doufám, že mi to vzdychání ve své velkorysosti odpustíte. Konec konců, už dávno po Vás víc nechci.

Mnoho krásných dalších dnů Vám přeje váš

Pepa.

Tweet