Každý z nás má už od pradávna, jak se traduje, ve sklepě svého Skřítka či Golema, dokonce i ti, kteří žádný sklep nevlastní. Mnozí se obklopují svými osobními rádci, drahými psychology, zkušenými psychiatry, šikovnými bodyguardy. Tak proč bych nemohl mít něco výjimečného, na co se druzí nezmohou? Třeba svého literárního kritika?
„Nemysli si, že tě budu šetřit!“ znělo mi úvodem. A hned jsem si musel vyslechnout, jak vedu nerovné boje s vlastní mateřštinou, jak vrším stylistické i zcela zbytečné pravopisné chyby, jak mě válcují slovní konglomeráty a nejrůznější klišé, jak jsem v básních namyšleně upovídaný až ukecaný. Můj přítel-učitel nejednou zbrunátněl, hřímal: „Nejsi nic jiného, než pisálek plytkých slov!“ Měl jsem co dělat, abych se udržel a svou největší literární pohanu obrátil v žert, trochu ji zjemnil.
Jindy mě vítal úsměvem, popíjeli jsme sladkohořké kafe, červená tužka v jeho ruce řádila v mých textech, až původní rukopis takřka zmizel. Občas se ale i stalo, že jsem se cítil v právu a pak vypukaly vášnivé debaty, až se stůl pokrytý nejrůznějšími knihami a dalšími nesčetnými zápisky a proprietami jen otřásal. Nezřídka jsme přestali sledovat čas, okna v krčmě naproti dávno pohasla, pouze u mého literárního bosse se svítilo dlouho přes půlnoc.
Musím pokorně přiznat, že se mi zpočátku jeho umělecké výhrady nezamlouvaly, občas jsem si říkal: „Mám toho vůbec zapotřebí?“ Záhy jsem poznával, že jeho drsné a ještě drsnější metody práce s literárním textem se mi začínají bohatě vyplácet.
Vysoká laťka byla vymrštěna hodně vysoko, ale již se k ní nechalo dohlédnout. Ubylo zbytečných a velkých slov, nejasnosti se kamsi poztrácely, stejně tak nepřehledná souvětí se smyslem kostrbatě retušovaným. Text pojednou rytmicky plynul, nezadrhával, zmizely obezličky v podobě inverzí, polopatických tří teček, bezvýznamné spojky a stejně tak neslaně nemastná zájmena, nadbytečná vyjádření, vše pojednou směřoval k podtržení významu a smyslu textu. Přítel František tím, jak mě drtil svými vědomostmi, jak mě válcoval svým životem plným nejrůznějších strastí i překonaných úskalí svého života, zároveň odděloval, mohu-li to tak říci, zrno od plev, nejrůznější bláboly od řádek, co již měly hlavu a patu. Řekl bych, že jsem během ohnivých konzultací vystudoval nejméně dva semestry vysoké školy spisovatelské, aniž bych musel navštěvovat předražené kurzy tvůrčího psaní. Na mnohé finesy literárního řemesla bych pravděpodobně během let přišel sám, ale díky svému mistrovi jazyka, v němž psal, jen namátkou, Karel Hynek Mácha, Georg Trakl, R. M. Rilke, Jan Zahradníček, Jakub Deml či desítky dalších českých světových básníků, jsem měl tu čest uspíšit svá učňovská léta. Naše večerní setkání se proměnila v tvůrčí literární a kamarádská posezení, byť vášnivých debat ani časem neubývalo.
Mrzí mě, že jsem dosud náležitě svému kantorovi par excelence nepoděkoval. Dlužím mu alespoň napsat a dopis zcela jistě začne takto: „Můj milý drtiči, dřel jsi ze mě kůži, když jsi mi sliboval jen pot, slzy, dřinu, závist i nepochopení veřejnosti a to vše v nepřeberné míře. Dnes vím, že dobrý drtič, byť je to velmi ohrožený lidský druh, vydá nejméně za tisíc pochlebovačů.
